Karel Barták: Kdyby někdo bádal, jak jsme vstupovali do EU, najde to v databance ČTK

Vyšlo v čísle 5/2024

V rozhovoru s dlouholetým zpravodajem ČTK, který působil v Bruselu a následně získal vysokou pozici v Evropské komisi, vzpomínáme na dobu, než Česko přistoupilo do Evropské unie. Kromě toho poodhalil něco málo ze zákulisí práce novináře a také, jak se dostal do vedoucí pozice evropské instituce.

Jak nahlížíte na výročí vstupu České republiky do EU z pohledu bývalého zpravodaje v Bruselu?

Pro mě je to významné výročí, protože zaprvé si říkám, jak čas letí, že už je to dvacet let, ale vyvolává to ve mně taky otázky. Jestli po těch letech jsme zaběhnutý člen Evropské unie, nebo ještě stále váháme, tápeme, nejsme si jistí, kam jsme vstoupili. To jsou dva pohledy a oba jsou pravda. Na jednu stranu na úrovni státní správy si myslím, že lidé, kteří mají tu oblast na starosti, jsou zvyklí s Evropskou unií fungovat a je to pro ně každodenní chleba. Jsme funkční stát a to nakonec ukázalo i české předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2022. Na druhou stranu máme v politické rovině tendenci říkat, že my jsme tady a Evropská unie někde jinde a jako bychom nějakým způsobem s ní soupeřili, než abychom si připadali jako její součást. Tato druhá dimenze je do jisté míry dědictvím dlouhé euroskepse, která provázela v politické rovině jak naše přistupování, tak i naše členství.

Pojďme zavzpomínat, co předcházelo, než Česko vstoupilo do Evropské unie…

Tehdy byla jasně nastavená základní trajektorie zpět do Evropy a to znamenalo, že se chceme stát součástí Evropské unie. K tomu jsme se v devadesátých letech postupně s Evropskou unií sbližovali. Šlo o podepsání asociační dohody s EU, začali jsme mít podíl v určitých evropských programech, jako například PHARE. Směr byl, ale zároveň panovala i spousta výhrad, jiných než u ostatních postkomunistických zemí. Naše pověst, která byla dána Václavem Havlem a naší zkušeností, vlastně i nejlepší připraveností, průmyslovou tradicí, byla devalvována tím, že jsme si od začátku říkali, jestli do ní vůbec chceme vstoupit. V počátku jsme se tomu bránili, ale pak to šlo velmi rychle. Když jsem přijel v roce 1995 do Bruselu, tak zastoupení pro Evropskou unii představovali jeden velvyslanec a čtyři diplomati. Sídlili na okraji Bruselu a trvalo jim hodinu, než dojeli k institucím. Tehdy nikdo netušil, co nás čeká. Během několika let se počty navýšily z pěti na desítky diplomatů; ukázalo se, že je to smršť, že pokud do toho chceme jít, tak musíme nasadit daleko vyšší rychlost a připravit se na to. Proces poznávání byl složitý na obou stranách. Evropská unie také nevěděla – mnohdy ani nerozlišovala jednotlivé národnosti za železnou oponou, pro ně to byl jeden prostor.

Kdy se tedy rozhodlo, že začneme vyjednávat?

Vstupní rozhovory byly spuštěny v roce 1998 takzvaným screeningem, porovnáváním naší a unijní legislativy. Nastalo tak to naprosto stěžejní období, kdy se jednalo o podmínkách členství ve 30 kapitolách. Na té nižší, technické úrovni byla Evropská unie velmi zdrženlivá, ale jakmile se sešla Evropská rada, lídři členských států, převládl pocit, že musí historické poslání splnit a dokončit historický úkol znovuspojení Evropy. Tam vždy zavládla euforie; usnesení summitů bývala mnohem ambicióznější.

Co byl ten screening?

Byla to klíčová aktivita, která se odehrávala mimo veřejný prostor. Šlo o technickou záležitost, kde byli zapojeni pouze úředníci, a ti tisíce stránek legislativy ve všech třiceti kapitolách porovnali a zjistili, kde jsou mezery a co se musí do vstupu stihnout. Na základě výsledku screeningu se stanovil obsah vyjednávacích kapitol, o kterých se potom jednalo na politické úrovni.

Jaké to bylo období z pohledu zpravodaje ČTK?

Pro zpravodaje to bylo dost obtížné. Musel jsem se naučit obsah jednotlivých kapitol, sektorů, abych byl schopen klást kvalifikované otázky a pak čtenáři zprostředkovat informace. Musím přiznat, že to po mně detailně ani nikdo nechtěl. Bylo to dost odborné, technické a nikdo o to nestál, ale já jsem si říkal, že to se děje jednou v dějinách a bylo by dobré, kdyby to bylo někde zachyceno, zaznamenáno. Musím říci, že kdyby někdo dnes bádal, jak jsme vstupovali do Evropské unie, tak to v databance ČTK najde. Každá kapitola, jednání, výstup jsou popsané. Pro mě to znamenalo vždy mluvit s oběma stranami. Jak s českým týmem, tak s lidmi z Evropské komise, kteří jménem členských států screening vedli.

Málokdo tuší, že za spoustou práce stáli i zástupci jednotlivých ministerstev, kteří připravovali potřebnou agendu. Kdo zastupoval Ministerstvo vnitra?

Každé ministerstvo mělo na screening i posléze projednávání jednotlivých kapitol obvykle jednoho, někdy dva experty. Vrchní vyjednávač Evropské komise pro Českou republiku Michael Leigh říkal: „Proboha, hlavně ať nejedou všichni jedním autobusem, protože jakmile se něco stane, tak už jiné nemáte.“ Těch lidí bylo opravdu málo. Za Ministerstvo vnitra to byla Blanka Ryboňová, výborná expertka na resortní agendu, která zaštiťovala screening a potom i vyjednávání. Některé kapitoly byly pro nás dost odtažité – například pan Štěpán vyjednával o rybolovu a byl zřejmě jediný, kdo znal nejen problematiku, ale také latinsky názvy všech ryb. Věděli jsme, že je například treska, ale unijní předpisy rozlišují spoustu tresek. A on je znal.

Pro nás byly průběžné hodnoticí zprávy jakýmsi mezníkem příprav ekonomiky i legislativy. Jak jste je vnímali vy novináři?

Od roku 1998 vydávala Evropská komise o všech přistupujících zemích hodnoticí zprávy. Šlo o několik set stránek, kde bylo popsáno, jak která země dodržuje kodaňská kritéria, dodržuje základní hodnoty, principy – až po finanční služby, bankovnictví, ochranu spotřebitele, životní prostředí a tak dále. Hodnoticí zprávy byly veřejné a byly zásadní součástí vyjednávací taktiky. Na jednu stranu by byla česká politická reprezentace šťastnější, kdyby si jí nikdo nevšímal, protože zprávy byly kritické, a na druhou stranu vyjednávací tým, který vedl Pavel Telička, si naopak přál, aby politiky probudil. A říkal: „Podívejte se, co se všechno musí ještě udělat, abychom splnili kritéria.“ A pro nás novináře to byla zatěžkávací zkouška.

Nebylo pro vás snadné se v problematice orientovat…

To je pravda, ale nejhorší bylo zprávu získat dopředu. Představte si, že vám ve dvanáct hodin vydají na brífinku zprávu, která má tři sta stran, a máte to co nejrychleji pochopit a do večera zpracovat. První rok se mi ji nedařilo sehnat dřív, ale další rok jsem ji měl dokonce už dva dny dopředu. Pokaždé to byly humorné chvíle. Jdete do kanceláře k člověku v Evropské komisi, sdělíte mu, že potřebujete hodnoticí zprávu, a on ví, že mi ji nemůže dát.

A co následovalo?

Probíhalo to takhle: „Úředník Evropské komise se dívá z okna a mezitím novinář v rohu vlevo na hromádce vezme dokument a úředník si toho nevšimne.“ Takhle jsme byli domluveni, protože jak jsem tam byl už dlouho, měli ke mně důvěru, že informace nepustím. A já měl spolu se stážistou dva dny čas si to prostudovat. Díky tomu jsme na dvanáctou hodinu v daný den měli připraveno deset až patnáct krátkých zpráv, které jsme začali okamžitě vydávat. Šlo prakticky o stovky zpráv, které se pak shrnovaly, analyzovaly a tak dál. Vždy to bylo výbušné, i veřejnost vnímala, že se něco děje, někam vstupujeme a někdo nás hodnotí. Právě hodnoticí zprávy na Českou republiku byly ale stále horší, a tak jsme pomalu ztráceli pozici čelného kandidáta. Z původních předpokladů, že jsme měli vstoupit do Unie my, Maďaři, Poláci a nikdo jiný, jsme se pomalu propadali až na chvost. Nebyli jsme schopni splnit základní požadavky, které po nás Evropská unie chtěla. Byla to zejména reforma státní správy, zákon o veřejné službě, reforma bankovnictví, ocelářství a další. Kromě toho jsme měli další problémy, které ostatní neměli.

Napsal jste Průvodce Evropskou unií. Co vás přimělo průvodce připravit?

Obrátil se na mě Libor Boháč z ministerstva zahraničí, který je dnes manažerem v Evropském parlamentu, a požádal mě, abych napsal základní brožuru. Přiznávám, že to nebylo jednoduché, ale snažil jsem se, aby byl obsah čtivý a zajímavý.

V jakém nákladu brožura vyšla?

Netuším, ale byla všude na zastupitelských úřadech, ministerstvech, na síti Europe Direkt. Napsal jsem ještě další o všech nepravdách, které kolem Unie kolují, ohnutými okurkami počínaje a zákazem pěstovat včely v kulatých úlech konče, s názvem Mýty a realita Evropské unie. Společně s Pavlem Teličkou jsem pak napsal knihu Kterak jsme vstupovali. Shodou okolností včera před naším rozhovorem jsme o tom spolu hovořili na besedě, která se konala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Jako zpravodaj ČTK jste v Bruselu strávil víc než deset let, ještě déle jste pak působil ve vysokých funkcích v Evropské komisi. Jak jste se dostal do vedoucí pozice?

V roce 2004 Evropská komise otevřela pozice pro kandidátské země a byl určitý počet míst na úrovni středního článku řízení, vedoucí oddělení. Přihlásil jsem se, splnil jsem kritéria a prošel testy. Dostal jsem se na seznam kandidátů, kteří jsou k dispozici. Nic jsem s tím nedělal, pokračoval jsem ve zpravodajství pro ČTK. Na konci roku 2005 se na mě obrátilo Generální ředitelství pro vzdělávání, jestli bych se chtěl ucházet o místo vedoucího oddělení. Prošel jsem dalším konkurzem, kdy se nás na tuto pozici hlásilo sedmnáct. Stal jsem se vedoucím oddělení pro mládež. Vedl jsem ho rok a půl, potom jsem byl čtyři roky vedoucím oddělení pro komunikaci a valorizaci. Po povinné rotaci jsem se pak staral o program Kreativní Evropa a měl jsem na starosti kulturu.

Jaké projekty vznikly?

Šlo o mimořádně hezkou věc, kdy jsme pracovali na výborných projektech napříč Evropskou unií ‒ Hlavní město kultury, evropské ceny za ochranu kulturního dědictví, literaturu, architekturu, rockovou muziku. Také program Média určený na podporu umělecky hodnotným filmům. Přestože na to jdou pouze dvě procenta rozpočtu EU, přináší zrovna tyto programy značnou přidanou hodnotu.

Proč je málo lidí v evropských institucích? Narážím na to, jak je složité uspět, sám jste si to ostatně vyzkoušel.

V té době, kdy to bylo možné, v roce 2004, se poprvé a naposled otevřely vyšší pozice pro lidi z těch přistoupivších zemí. Čechů se tolik nepřihlásilo. Ti, kteří se přihlásili, museli soutěžit s občany ostatních nových zemí; bylo jedno, jestli to byl Čech, Slovinec nebo někdo jiný. Počet míst byl omezený. Tehdy se nás vedoucími oddělení stalo asi pět a z nich jsem byl nejstarší. Když jsem se dostal na stupeň, že bych se mohl ucházet o ředitelské místo, šel jsem do důchodu. Kolegové byli mladší a někteří z nich jsou dnes v Evropské komisi řediteli.

Co by z vašeho pohledu měli lidé udělat pro to, že by se o nějakou pozici chtěli ucházet?

Na stránkách Evropského úřadu EPSO, který se stará o nábor pracovníků, je vše popsáno. Konkurzy jsou vypisovány několikrát ročně, a to pro lidi s vysokoškolským vzděláním, kteří mají za sebou praxi nebo i bez ní. To je jedna z možností, jak začít svoji kariéru. Dnes se konkurzy dělají online, a když uspějete v písemné části, jdete do druhého kola. Když pak už jste v takzvaném green booku, nesmíte usnout na vavřínech a čekat, až si vás někdo vyhlédne, ale musíte se aktivně hlásit tam, kam máte zájem. Když se tam dostanete, kariéra už pak do značné míry závisí na vás.

Vrátil jste se ke psaní a věnujete se tématům Evropské unie. V čem se novinářská práce v Bruselu změnila od dob, kdy jste byl zpravodajem?

Dnes tiskové konference, brífinky, probíhají online, streamují se. Dřív, když jsem na tiskovku nepřišel, tak jsem z ní informace neměl. Dnes na stěžejní polední brífink v Evropské komisi chodí pár desítek novinářů. Tenkrát jich byly stovky. Z tohoto hlediska se práce novinářů změnila významně. Za covidu pak i instituce upravily komunikaci. Dnes skončí zasedání ministrů zahraničí a během deseti minut tisková služba Rady zveřejní, jaký byl závěr, včetně citace šéfa evropské diplomacie. Je to sice někdy formální, ale dřív ani to nebylo. Podobně to je v Evropském parlamentu, kdy skončí debata na určité téma a do hodiny se zveřejní zpráva, kde je debata popsaná, a na webu dokonce najdete, kdo a jak hlasoval. Digitální doba vše posunula. Tenkrát i spojení často padalo, některé části textu jsem musel diktovat. Z tohoto hlediska je daleko snazší psát o Evropské unii z Prahy než tehdy. Ale v situaci vyjednávání o vstupu, kdy u každé kapitoly nebylo nic veřejného mnohdy celé týdny. bylo nutné sledovat jednání osobně a mluvit s jeho účastníky. Vysedět to a vyběhat. ■